Cvičíme podle TARTu IX. (Pes přítel člověka, 2/2002, str. 13)
Cvičíme podle TARTu IX.
Původně jsem chtěl pokračovat nácvikem T 2, ale po uplynulé sezóně a po školení
figurantů na Grabštejně jsem dospěl k názoru, že nebude od věci věnovat trochu pozornosti nácviku
a zdokonalování pachovek.
Všichni dobře víme, že pachové práce jsou alfou a omegou všech závodů a soutěží. Pokud nám pes
neprovede některou disciplínu v poslušnosti anebo v obraně, kromě kontrolního výkonu ovšem, tak
se celkem nic neděje a ztratíme pouze pár bodů. Pokud ovšem pes selže na stopě, je sto bodů
v háji a výhled na slušné umístění jakbysmet. Slýchávám nejčastěji: "pes mi po stopě letí jako
blázen", "přebíhá lomy", "neumí chodit přes cesty", "vynechává předměty", "dělá mu obtíže
přecházet z terénu na terén", apod. Vždy je vina na naší straně a zcela jistě ve špatném nácviku
a postupu při tréninku.
Jak tedy postupovat, abychom si připravili kvalitního stopaře? Prvním a nejdůležitějším krokem
je vyhledání chovatelské stanice, která je schopna odchovat vrhy štěňat, která mají pro práci
předpoklad. Proto vybíráme z těch, kde rodiče chovného páru a chovný pár sám mají složeny zkoušky
z výkonu, které mohou dát jistou záruku, že i odchovaný materiál bude mít pro práci předpoklady.
Hledáme především zkoušky vrcholové tzn. ZVV 3, T 3, SPT 3, SP 2 a záznam o účasti na MR. Nemá
pražádný význam vkládat práci do štěňat, u kterých žádné pracovní předpoklady nejsou a když, tak
jen minimální.
Psi, se kterými chceme pracovat, musejí mít pevnou povahu, překypovat temperamentem a musejí mít
od nejútlejšího mládí enormní zájem o aport a ochotu pracovat za pochvalu. Je známo, že pro
pachové práce jsou vhodnější feny, a proto volba, zda psa či fenu, bude v tomto případě
jednoznačná.
Nácvik pachovek začínáme vždy od aportu. Musíme psa (budu psát psa, i když tím myslím převážně
feny) pro aportování maximálně získat. Žádné donucování zde nepřipadá v úvahu. Pohazování aportu
do větších vzdáleností a postupně do vysoké trávy a nepřístupného terénu vede psa k vytrvalosti
ve vyhledávání a k soustředěné práci. Velmi důležité jsou vycházky s mladým psem do terénu, kde
je zvěř, aby si na její přítomnost zvykl, aniž by jej rušila. Nezbytné jsou i vytrvalostní
vycházky, které vedou ke zkvalitnění kapacity plic a k trénovanému srdíčku. Bez kvalitního
dýchání není kvalitní práce na stopách. Důležité je trénink pozvolna ztěžovat, ovšem mladého psa
nepřetěžovat!
Při začátcích na vlastních stopách sledujeme psa, s jakou chutí na stopě pracuje. Pokud mu
okamžité stopy na lehkém terénu nedělají obtíže, přidáme ihned čas anebo ztížíme terén. Mnoho
psovodů dělá tu chybu, že setrvávají se psem dlouhou dobu na krátkých časech. Trénují třeba rok
půlhodinové stopy. To samozřejmě vede k tomu, že pes po stopách letí jako blázen, protože jsou
pro něj snadné. Jakmile zjistím, že pes chodí půlhodinovou stopu kvalitně, přijde hodinovka a za
měsíc kvalitní práce musí mladý psík vypracovávat krátké čtyř- až šestihodinové stopy.
Neděste se, pan Dr. Vilém Eis, jeden z nejkvalitnějších psovodů minulé doby, píše ve své knize
Pachové práce, že půlroční kvalitně připravované štěně je schopno naprosto bez obtíží
vypracovávat až dvanáctihodinové stopy. Také jsem tomu nevěřil, a zkušeností a praxí jsem dospěl
k tomu, že ani čárečka není vymyšlena a že je tomu skutečně tak. Zkuste si našlapat stopu v deset
hodin večer a jděte na ní v osm hodin ráno. Uvidíte, že pro vašeho psa bude stejně snadná, jako
půlhodinovka šlapaná přes den.
Pokud pes chodí slušně na travičce, přijde oranice, les, přechody přes cestičky, přes malý
potůček, průlezy různými remízky, průchod částí zbořeného stavení, zkrátka příprava na praxi.
Důležité je naučit se šlapat, a hlavně si pamatovat, stopy bez udaného tvaru. To znamená žádná
"účka", "erka", apod., ale stopa šlapaná, jak mne napadne. Zde totiž nemůže jít pes setrvačností
a jen si sem tam čuchnout, zda se stopy neslezl. Zde musí každý metr pečlivě vypracovat, jinak je
nenávratně ztracen. Takové stopy naučí psa maximální pozornosti, a pak je práce na lomech
brnkačka.
Při tréninku musíme vypozorovat, jaký rytmus práce psovi nejlépe vyhovuje. Jsou psi, kteří jsou
schopni s chutí vypracovat i tři stopy denně, a jsou tací, kteří vypracují dvě stopy za týden
s chutí a ostatní už je moc nebaví. Tomu musíme přizpůsobit i trénink, abychom byli schopni
připravit psa kvalitně na závod. Jestliže vím, že mě čeká na závodě čtyřhodinová stopa, tak
některému psu vyhovuje, aby si den předem zmákl hodinovku na snadném terénu s maximální pochvalou
na konci, a to je pro něj silná motivace k vypracování čtyřky, a jinému psovi bude vyhovovat den
předem těžká šestihodinovka, a pak pro něj bude čtyřka na trávě procházkou růžovým sadem. Je na
nás, abychom věděli, jakého psa máme v ruce, a podle toho jej také připravujeme.
Označování předmětů je dalším kamenem úrazu. I zde je třeba postupovat systematicky. Začínáme
u předmětů velikosti peněženky a končíme u lístku od vlaku anebo desetníku. Psi podle nácviku
označují buď očima anebo nosem. Proto je třeba věnovat pozornost barvě předmětů. Pokud budeme
pokládat na stopu předměty světlé, bude nám pes časem označovat každý papír, který se na zemi
válí. Proto by barva předmětů měla odpovídat barvě terénu, na kterém je stopa položena. Obrovským
nešvarem je pokládat na stopu nastříhané části koberce. Nevím, kde se vzalo to přesvědčení, že
právě v tomto materiálu se pach drží nejlépe. Rozstříhaný starý kabát by byl mnohem vhodnější.
Skoro všechny zkušební řády, mimo TARTu, zakazují psovi při označení předmětu brát předmět do
mordy. To je samozřejmě nesmysl, který se vymstí psům, kteří jsou zvyklí označovat nosem, a tedy
zalehávají předmět dva tři kroky předem, ihned po zesílení pachu. Rovněž ve vyšším terénu, jako
je vojtěška, osení, apod., je problematické označený předmět nalézt. A to nehovořím o práci na
stopě v noci. Pokud se nejedná o psy se speciálním výcvikem, jako jsou psi vyhledávající
výbušniny a psychotropní látky, tak nevidím jediný důvod proti označení s podáním předmětu
psovodovi až do ruky.
Mnoho psovodů se ptá, zda trénovat stopy v zimě, kdy je sníh. Odpovídám: samozřejmě ano. Stopy
klademe na cestách, kde chodí lidé, na hřišti, kde právě dotrénovali fotbalisti, v místech, kam
chodí a kde si hrají dětské školky, apod. Jen čas zkrátíme tak na půl až hodinku, stopy neděláme
příliš dlouhé a vyhýbáme se dnům, kdy rtuť teploměru klesá hluboko pod nulu. Pokud začíná sněžit,
lze si našlapat stopu a počkat, až zapadne sněhem, a pak teprve ji vypracovat.
Někoho baví obrana a někoho zas pachovky. Když přidáme rozlišovačky předmětů a osob, je to velmi
zajímavá a náročná práce. Velkou výhodou je, že nepotřebujeme stále pomocníky jako u obrany, a
tak si můžeme trénovat, kdy se nám zachce a kdy nám to náš volný čas dovolí. Jen sem tam
potřebujeme některého ze zkušených kolegů, aby nám našlapal kontrolní cizí stopu, abychom si
ověřili, jak spolehlivý je náš pes, a pak zase můžeme vesele trénovat dál.
Ještě o jedné věci bych se rád v závěru tohoto povídání zmínil. A tou je osoba, která se chce
pachovým pracím věnovat, tedy o kvalitě psovoda. Pokud se někdo rozhodne věnovat pachovkám, měl
by o sobě vědět, že je klidný, trpělivý a vyrovnaný a že má velmi slušné teoretické vědomosti o
schopnostech psa v pachových pracích. Že má vybudovaný kvalitní kontakt se svým psem a je dalek
názoru, že se dá připravit kvalitní stopař donucovací metodou. Jen absolutní souhra mezi psovodem
a psem vede k vytčenému cíli. Pokud má někdo svého psa jen jako výcvikovou pomůcku a v jeho
výkonech chce realizovat svou nicotnou osůbku, je ješitný chudák. Není smutnějšího pohledu, než
pohled na psa, který vypracovává stopu se strachem a při každém zadrhnutí stopovací šňůry o terén
padá strachy k zemi.
Pohled na stopující dvojici, kdy pes sleduje stopu a radostně si pohupuje ocasem, u každého
předmětu se těší na pochvalu a na konci stopy skáče psovodovi až na hlavu, je cílem, ke kterému
chceme dojít my.
