Cvičíme podle TARTu V. (Pes přítel člověka, 10/2001, str. 13)
Cvičíme podle TARTu V.
Stále hovoříme o výcviku, čtenáři se ptají, proč ten který cvik jejich pes nedělá
anebo nerozumí chování svého miláčka. Stále častěji mne fascinují telefonické dotazy typu: "Včera
jsem si koupil psa, můžete mi říci, čím ho mám krmit?", "Proč, když má rodokmen, si nechce po
povelu sednout?", atd. V takových chvílích je mi především líto toho tvorečka, který se dostal
do takovýchto rukou. Vím, že ve většině případů takovou "odbornost" přežije, ale čím vším musí
projít, než se jeho nový pán zaučí, mu nezávidím. Je to jistá nezodpovědnost, opatřit si živého
tvora, který je na nás všestranně závislý, a nevědět o jeho potřebách a životních projevech zhola
nic. Uvedl jsem extrémní příklady, ale naprosto stejné diletantství je, rozhodneme-li se vycvičit
psa a nevíme-li, na jakých principech výcvik funguje.
V této souvislosti si, trochu s dojetím, vzpomínám na slova mého vynikajícího kamaráda
a přítele Lojzíka Pokorného, tehdejšího ústředního poradce pro chov NO, když mi ještě v mých
kynologických začátcích řekl: "Čuba ti maká, protože máš pro to cit a nadání, ale ty ani nevíš
proč." Přiznám se, že tehdy jsem jeho slovům moc nerozuměl. Až později jsem pochopil, že to byla
právě tato slova, která mne přiměla ke studiu teorie výcviku a ke kynologické literatuře vůbec.
Dnes Ti za ně Lojzíku nesmírně děkuji, pokud mne v pejskařském nebíčku slyšíš.
Každým rokem odpřednáším mnoho výcvikové teorie, nejen na svém mateřském cvičišti. Z odezvy
posluchačů je evidentní, že jen mizivé procento pejskařů cvičí své psy na solidním základě.
Většinou je výcvik prováděn živelně, nesystematicky, bez odborného teoretického základu a proto
s nevalnými výsledky. Velká část psovodů, a jsou mezi nimi i tací, kteří mají velmi slušné
výsledky, vychází pouze z praxe. Samozřejmě i tak lze dojít k jakémusi cíli. Ovšem dopouštíme se
zákonitě mnoha chyb a omylů, které jsou už v kynologické literatuře podrobně popsány, a pokud
bychom o nich z teorie věděli a vyvarovali se jich, byl by náš postup při výcviku daleko
rychlejší a efektivnější. Nebude od věci, když se při výcviku podle zkušebního řádu TART budeme
chviličku věnovat suché teorii. Protože jak by jistě řekl pan Jiří Suchý: "Vždyť trocha teorie
nikoho nezabije.".
Chceme-li se domluvit se Švédem, musíme se naučit švédsky. Pokud se chceme domluvit se psem,
tak i v tomto případě musíme najít společnou řeč. Otevřeme-li libovolnou literaturu, která se
zabývá VNČ (vyšší nervovou činností) psů, hned v úvodu se dočteme, že pes nerozumí lidské řeči,
tzn. že nechápe význam slov. Dáme-li psovi, který stojí připoután na vodítku u naší nohy a nemá
žádný výcvik, povel "sedni", nemůžeme očekávat, že pes náš povel splní. Tento povel je pro něj,
jako zatím každý jiný, indiferentní, tzn. že mu vůbec nic neříká. Pokud ovšem po vyslovení tohoto
povelu přidáme po dvou až třech vteřinách přitažení vodítka pravou rukou směrem vzhůru a levou
rukou přitlačíme na záď psa, čímž ho donutíme usednout, docílíme toho, že po několikerém
opakování pes na vyslovený povel "sedni" zaujme tuto polohu, aniž by čekal na naše mechanické
působení. Bude se zcela přirozeně snažit tomu nepříjemnému tlaku vyhnout.
V odborné literatuře bychom se dočetli, že jsme pomocí podmíněného (povel) a nepodmíněného
(tlak ruky) podnětu, vypracovali u psa podmíněný reflex. Aby to takto mohlo fungovat, musíme
zaktivovat CNS (centrální nervovou soustavu) našeho psa a ta za pomoci periferní nervové
soustavy a funkce reflexního oblouku udělá své. Vidíte a jsme v teorii až po uši.
Abychom všem výše zmíněným slovíčkům porozuměli, musíme postupovat systematicky. Nervová
soustava psa se skládá z tak zvané centrální nebo ústřední nervové soustavy a z obvodové tzv.
periferní, vegetativní a útrobní. Orgány centrální nervové soustavy jsou mozek a mícha.
Mozek se skládá z pěti částí: z předního mozku, mezimozku, středního mozku, mozečku
a z prodloužené míchy. Přední mozek, mezimozek a střední mozek se dohromady nazývají velký mozek.
Jeho největší část tvoří tzv. hemisféry kryté šedou mozkovou kůrou, do které vedou dráhy, které
přinášejí signály z celého těla, a naopak vzruchy z mozkové kůry řídí činnost všech nižších
oddílů CNS, všech výkonných orgánů. Mozek má tvar kužele s hrotem obráceným dopředu. Spodina
mozku spojuje obě mozkové polokoule i část probíhající pod mozečkem a vytváří tak jednotný kmen
mozkový, který přechází plynule v páteřní míchu. Z mozkového kmene vystupuje dvanáct mozkových
nervů. Mícha je uložena v páteřním kanálu a obsluhuje periferní a autonomní nervstvo.
CNS zpracovává signály, které přicházejí z tak zvaných receptorů. Tyto receptory lze rozdělit
na distanční (čich, zrak a sluch) a na kontaktní (chuť a hmat). Nejdokonalejším receptorem
(smyslem) je u psa čich. Povrch nosní sliznice má u psa plochu asi 150 cm2, zatím co
u člověka jenom 5 cm2.
Tento popis CNS bude pro nás dostačující k všeobecným znalostem. Pokud by měl někdo zájem se
zdokonalit, pak je k dispozici literatura jako např. Tělověda psa, Kolda 1953, nebo Fyziologie
vyšší nervové činnosti, Báčové 1956.
Podívejme se nyní společně na povahové typy psů z hlediska vyšší nervové činnosti. Každý z nás
z praxe ví, že jsou psi, kteří se dají cvičit lehce, a na druhé straně jsou psi, kteří jsou téměř
nevycvičitelní. Je to samozřejmě dáno "povahou" psa. Už akademik Pavlov (1849 - 1936) při svých
výzkumech trávicího ústrojí vypracoval, vlastně jako okrajovou, teorii, která obrovským způsobem
posunula poznání chování psů a jejich reakce. Podle projevů vyšší nervové činnosti rozdělil psy
do čtyř základních typů. Slabý typ (melancholik), klidný (flegmatik), silný typ vyrovnaný
(sangvinik (živý, krevnatý, z řeckého slova sangvis - krev)) a silný typ nevyrovnaný (cholerik
(z řeckého slova cholé - žluč)).
Pro nás je velmi důležité vědět, jakého psa, z hlediska tohoto poznání, máme v ruce. Podle
typu vyšší nervové činnosti potom můžeme na toho kterého jedince použít jednu z výcvikových
metod. Z literatury víme, že základní výcvikové metody jsou: kontrastní, chuťově dráždivá,
donucovací a snad napodobovací. U té napodobovací píši snad, protože nejsem zcela přesvědčen, že
je pes schopen něco anebo někoho napodobovat, v daném slova smyslu. Z praxe víme, že použijeme-li
kontrastní metodu výcviku na psa, jehož projevy jsou typu sangvinika, dojdeme většinou ke
kýženému výsledku. Pokud ovšem použijeme metodu donucovací na psa, jehož základní projev je
melancholický, se zlou se potážeme.
Tyto základní typy VNČ, které jsem popsal, se většinou nevyskytují v ryzí podobě. Proto se při
posuzování povah psů píše kupříkladu: "klidný, vyrovnaný, ale oslabená ostrost" nebo "dráždivý,
útočný, se známkami bázlivosti".
Projevy psů a jejich chování jsou odpovědí na vnější prostředí, ve kterém se pes pohybuje,
a nazývají se reflexy. Reflexy dělíme na nepodmíněné, tedy vrozené a víceméně neměnné (někdy též
nazývané pudy či instinkty), a na reflexy podmíněné, které vznikají jako nové a dočasné spojení
v mozkové kůře psa na základě nepodmíněných reflexů. Dočasné proto, že mohou vlivem útlumu
vymizet.
Abychom mohli u psa vypracovat podmíněný reflex, k tomu potřebujeme podněty. Podněty dělíme
na podmíněné, např. povel psovoda ústní nebo optický, pachy, posunky, mimika, atd. a na podněty
nepodmíněné, např. mechanické působení ruky, obojku, vodítka anebo pamlsky. Na psa působí
v prostředí, ve kterém se pohybuje, mnoho podnětů a pes k tomu, aby přežil, si i bez přičinění
člověka vypracovává podmíněné reflexy. Aby nedocházelo k přetěžování nervové soustavy, k tomu
slouží nervové útlumy. Opět lze rozdělit tyto útlumy na nepodmíněné a podmíněné. Mezi základní
nepodmíněné útlumy patří: vnější útlum, ochranný a spánkový.
Uvedu příklady útlumů. Psovod cvičí se psem cviky poslušnosti a v blízkosti vyrazí kočka.
Vzruch, který vyvolá pohyb tohoto zvířete v mozkové kůře psa, způsobí to, že psovod přestane být
pro psa tím nejdůležitějším podnětem a dochází tak k vnějšímu útlumu. Pokud psa při cvičení
neúměrně přetěžujeme, zvláště "psychicky", začne být po určité době pes nepozorný
a nesoustředěný, počne zívat a dostavuje se tak ochranný útlum, který zabraňuje přetížení nervové
soustavy. Spánkový útlum se dostavuje většinou po velkém vzruchu. Kupříkladu provádíte na
cvičišti kruhovou obranu. Psi jsou po určitou dobu nadměrně aktivováni, štěkají, provádějí zákusy
a vnímají celý ten hlomoz kolem sebe. Pokud bude tato činnost provozována dlouho, pak sledujte
psy po uvázání po kruhovce ke kolíku. Psi po určité době, jakmile se zklidní, začnou podřimovat.
Silný vzruch vyvolal spánkový útlum.
Na první pohled by se zdálo, že vlastně útlumy k výcviku skoro nepotřebujeme a jsou vlastně
překážkou. O tom, že tomu tak není, nás přesvědčí útlumy podmíněné. Mezi ně patří vyhasínající
útlum, ten nám pomáhá v momentech, kdy uděláme při výcviku chybu a pes, pokud se delší dobu
neopakuje, na ni zapomene (např. chybné potrestání). Dalším z podmíněných útlumů je tzv.
zpožďovací. Ten nám pomáhá při výdržích, jako je vyčkání při odhození aportu, klid při hlídání
pachatele až do doby, kdy se dá na útěk, apod. Diferenciační neboli rozlišovací útlum nám
zajišťuje to, že je pes schopen rozeznat naše povely od povelů ostatních psovodů. Zapískám-li já,
pes okamžitě přiběhne. Pokud ovšem zapíská kolega, projde tento signál kolem mého psa bez
povšimnutí.
Tak vidíte, že jsme trochu té teorie přežili ve zdraví a napomůže-li nám k lepšímu poznání
našich čtyřnohých kamarádů, nebyly tyto řádky zbytečné. Vím, že je mnoho psovodů, kteří když
slyší slovo teorie, tak dostávají vyrážku. Slyším ta slova: "Nikdy jsem žádnou knihu nepotřeboval
a kolik jsem vycvičil psů.". Ovšem kolik zbytečné práce a zbytečných chyb takový psovod udělá,
než takového psa vycvičí, je druhá stránka věci.
Jedině kvalitně prováděná záliba může člověka přivést až ke špičkové odbornosti. A špičkových
odborníků v našem oboru je jako šafránu. Když o sobě řeknu, že jsem pejskař, tak bych o své
zálibě měl vědět co nejvíce informací. A až otevřete první odbornou knihu o psech, pak teprve
zjistíte, že o nich nevíte takřka nic.
