Výchova a výcvik všestranného psa XV. (Pes přítel člověka, 5/1986, str.
14)
Výchova a výcvik všestranného psa XV.
Jedním z cviků, jejichž výsledný efekt bývá odkazován do vůle vyšší moci, je
vysílání psa do určeného směru, mezi pejskaři zvané "vysílačka". Není mnoho cviků, které by se
mohly pochlubit tolika ztrátovými body, jež si na zkouškách a závodech vybraly od účastníků, jako
právě zmíněná vysílačka. Snad jen štěkání na povel, dokud ještě byly povinné košíky, se mohlo
s touto neslavnou statistikou srovnávat. Hned v úvodu si řekneme, proč tomu tak je.
Vysílačka, jako jeden z mála cviků, se přezkušuje zásadně mimo cvičiště. Psovodi, kteří se mimo
cvičiště vydají, však málokdy odcházejí trénovat vysílání. Většinou odcházejí kvůli stopám nebo
obraně. "Jít mimo cvičební plochu kvůli vysílačce je přece zbytečné, tu si mohu snadno udělat
přímo na cvičišti anebo bezprostředně po stopě.", slýcháme často. Proč jsou oba tyto postupy
chybné, si řekneme v závěru. Nyní se soustředíme na nácvik této obávané anebo rezignovaným
mávnutím ruky přecházené disciplíny.
Již od samého začátku společných vycházek nestrpí psovod, aby se pes pohyboval za ním. Psovod
chce mít svého psa na očích, aby se mohl pokochat stavbou jeho těla, jeho ladným klusem a také
proto, aby včas mohl zamezit nepravostem, které každý pes tu a tam páše. Proto, dostane-li se
pes za psovoda, velí tento "jdi kupředu" a snaží se psa popohnat před sebe. Nechce-li se psu,
stačí, aby psovod malinko popoběhl a, jakmile jej pes v běhu mine, opět přibrzdil nebo dokonce
trochu couvl a vytvořil tak co největší vzdálenost mezi sebou a psem. Pes se časem naučí, že
na povel "jdi kupředu" musí rychle před psovoda.
V tomto období budeme též od psa vyžadovat, aby na povel "lehni" okamžitě zaujal tuto polohu,
ať je jakkoli daleko od psovoda. (Někdy se nám toto "uzemnění" hodí i u psů, kteří nechtějí
chodit na přivolání.)
Uvědomme si, že vysílání psa je vlastně opak toho, co jsme až dosud nacvičovali. Pes totiž musí
od psovoda, namísto toho, aby přibíhal k němu. Proto musíme cíl vysílání udělat psovi co
nejpřitažlivější, aby od psovoda odbíhal ochotně.
Nejběžnější metodou je učení vysílačky na aport. Psovod psa nechá sedět v základní poloze a
odejde do vzdálenosti 20 metrů. Zde se ke psu obrátí čelem, nápadně odloží aport na zem a
pospíchá ke psovi. Zde se postaví do základního postoje, uchopí psa za obojek, mírně se
předkloní a potom rukou ukáže do směru odloženého aportu. 2-3 kroky naznačí postup a s povelem
"kupředu, aport" pouští psovi obojek. Pes vyrazí k aportu a přinese jej. Toto celé zopakuje
psovod několikrát, až do vzdálenosti 60-100 metrů.
Psovod musí být důsledný a udržet psa odloženého na místě. Dychtivější psi se snaží vyrazit pro
aport už při zpáteční cestě psovoda. Pokud by to psovod toleroval, ničí si především odkládačku,
ale také se připravuje o možnost ukázat psovi rukou směr, do kterého má vyběhnout.
Bude-li nám pes radostně běhat pro aporty do námi zvolené vzdálenosti, což je otázkou několika
cvičebních dnů, vrátíme se k původní vzdálenosti 20 metrů. Pes opět zůstává sedět ve výchozím
postavení, psovod odejde zmíněných 20 metrů, zde se ke psu jako obvykle obrátí, ale odložení
aportu jen předstírá. Aport si vezme nenápadně zpět ke psovi. Zde opět přichází ukázání do směru
a vyslání psa. Pes vyběhne a na místě, kde psovod stál a předstíral odkládání aportu, začne
intenzivně hledat "odložený" aport. V tomto okamžiku psovod velmi energicky velí psovi "lehni".
Povel "lehni", zvláště zpočátku, bude muset několikrát zopakovat, protože pes hledající aport
"má pocit" nesplněného prvního povelu, a tak jen velmi neochotně bude plnit povel druhý.
Podaří-li se mu konečně psa do polohy lehni usměrnit, zavolá na něj jménem a nadhodí si psem
hledaný aport několikrát v ruce. Pes k němu vyrazí a psovod mu za odměnu aport hodí.
Ze začátku bude celý nácvik působit trochu chaoticky, ale nebojte se, to se poddá. Takhle budeme
psovi aporty na vysílačce střídat. Jednou na konci předmět bude a příště bude pes zalehávat. Je
lepší na delší trasu aport dát a na kratší zalehávat, což je pochopitelné z hlediska
ovladatelnosti. K usnadnění počátku nácviku budeme psovi vyhledávat takové terény, které mu
usnadní držet v běhu rovný směr zvolené trasy. Budeme běhat vysílačky po polních cestách, podél
plůtků zahrádek, apod.
Půjde-li psovi vysílání dobře, budeme pozvolna ubírat počty pokusů s aportem a soustředíme se na
to, aby pes běhal především co nejdále od nás. Hranice vzdálenosti by měla být kolem 200 metrů.
Délku uběhnutého úseku nepravidelně střídáme, aby pes sám nezaléhal po určitém počtu uběhnutých
metrů. Zjistíme-li, že pes po několika rovných metrech náhle začne uhýbat ze směru, nebudeme jej
na dálku opravovat, ale okamžitě psa zastavíme, přivoláme a celou zvolenou trasu nejdříve
proběhneme sami, a pak teprve vyšleme psa.
Nyní, když pes už umí běhat větší vzdálenosti, jej budeme učit běhat na viditelný cíl. Zkušební
řád po nás chce, abychom z jednoho místa vyslali psa na dva cíle, které jsou od sebe pootočeny
o 90 stupňů. Tomuto požadavku také přizpůsobíme náš trénink.
Buďto si v přírodním terénu zvolíme dvě takové viditelné markanty, jakými jsou třeba sloup,
strom, roh budovy, apod., nebo si na hřiště umístíme dva viditelné praporky a budeme běhat
vysílačky na ně. Výchozí bod umístíme tak, aby dva zvolené cíle byly odkloněny zhruba o těch
90 stupňů a můžeme začít.
Psovod opět odloží psa ve výchozím bodě a sám poklusem běží k prvnímu cíli. Po návratu vysílá
psa neprodleně k místu, kam doběhl. Po přivolání psa psovod udělá obrat o čtvrt kruhu, čelem
k druhému cíli, a opět běží poklusem až k němu. Po návratu ihned i k druhému cíli vyšle psa.
Tento postup může zopakovat dvakrát.
Poté už bez toho, aby psovod trasy proběhl, vyšle psa na první cíl, a pak, ihned po otočení, na
cíl druhý. Nepochopí-li pes, že má běžet ke zvolenému cíli, musí se psovod vrátit zpět na
začátek nácviku a znovu trasu probíhat před psem. Psovod zde musí odložit svou pohodlnost a vždy
když zpozoruje, že pes vysílačky odbývá, prošlápne mu trasu nejdříve sám. Pro zvýšení chuti lze
položit k cíli aport, ale ten už musí pes před přinesením zalehnout.
Někdy se stává, že se pes po určitém počtu uběhnutých metrů začne ohlížet na psovoda a tím
ztrácí směr běhu. Tomu lze zamezit tím, že psovod po vyslání psa lehkým poklusem následuje a
otočí-li se pes, ihned přijde povel "vpřed" a pravá ruka naznačuje směr správného postupu. Po
zastavení se psa u určeného cíle se psovod zařadí ke psu a společně odcházejí na výchozí bod
vysílání.
Vysílat psa lze i na známé osoby, např. členy psovodovy rodiny. Po doběhu k osobě je pes krátce
pochválen a opět přivolán k psovodovi. Poté se osoba přesune a pes je vysílán do jiného směru.
Fantazii se samozřejmě meze nekladou, ale u tohoto cviku, stejně jako u štěkání na povel, je
pravidlem, že jej musíme trénovat minimálně dvakrát denně, abychom na závodech dosáhli výsledku
odpovídajícímu co nejvyššímu bodovému ohodnocení.
Slíbili jsme si, že si v závěru řekneme, proč není vhodné trénovat vysílání na cvičišti anebo
bezprostředně po stopách. Na cvičišti především proto, že málokteré cvičiště má takové rozměry,
abychom dosáhli požadované vzdálenosti při běhání. Psi, kteří jsou trénovaní na cvičišti, mívají
zafixovanou určitou vzdálenost a na otevřeném prostranství obvykle zalehávají anebo se otáčejí
již krátce po vyslání. Pak jsou též na cvičišti místa, kde psa pravidelně uvazujeme anebo
odkládáme, a tato psa přitahují ze zvoleného směru.
Po stopách není dobré nacvičovat vysílání, i když nás k tomu hojnost terénu svádí. Vysílání je
přece jen cvikem poslušnosti, a po kvalitně vypracované stopě má přijít pochvala a volnost, jako
odměna psovi za dobře vykonanou práci. Pes, kterého vysílání příliš nebaví, může považovat tuto
akci po stopě za projev psovodovy nespokojenosti a jeho zájem o pachové práce může následně
ochabnout.
