Výchova a výcvik všestranného psa XI. (Pes přítel člověka, 12/1985, str.
18-19)
Výchova a výcvik všestranného psa XI.
Ve cvicích poslušnosti nás dále čeká nácvik odkládání psa do všech třech základních
poloh za pochodu. Náš pes už zná význam povelů "sedni", "lehni", "vstaň" a "zůstaň", budeme tedy
budovat již na solidním základě. Pro nové cviky využijeme tří z těchto čtyř už psu známých
povelů. Pouze povel "vstaň" nahradíme povelem novým.
Pro odložení psa vestoje za pochodu zkušební řád uvádí povel "stůj". Používání tohoto povelu se
mi příliš neosvědčilo, neboť úvodní sykavka ve slově stůj je podobná, a pro psa svádivá,
s povelem "sedni". Stává se tak, že pes si povely plete a dochází k záměně cviku, což samozřejmě
vede k znehodnocení této disciplíny. Je na nás, abychom na psu vypozorovali, kdy se mu povely
zaměňují, a vhodně je nahradili povelem jiným. Obvykle používám pro odložení psa vestoje povel
"zůstaň". U několika psů jsem také s úspěchem používal povel "tuj", tedy "stůj" bez úvodní
sykavky.
Postup nácviku jednotlivých poloh je následovný. Nejprve odložení za pochodu vleže. Psovod se
psem na vodítku ze základního postoje vykročí přímým směrem. Asi po dvaceti metrech zavelí
psovod za pochodu "lehni" za současného mávnutí levé ruky před očima psa zepředu vzad.
Bezprostředně po podmíněném podnětu přijde podnět nepodmíněný ve formě zatlačení levé ruky na
kohoutek psa a jeho usměrnění do polohy vleže. Psovod pustí vodítko a pokračuje v chůzi přímým
směrem. Pomocným povelem pro odložení může být povel "zůstaň". Jakmile psovod ujde asi pět kroků,
okamžitě se obrací, za stálého pochodu psa obejde a přiřadí se k jeho pravému boku. Následuje
povel "sedni" a přichází pochvala. Tento postup zopakujeme v jednom nácviku 5-10 krát, podle
kvality provedení. Vždy při dalším pokusu se snažíme postupně prodlužovat vzdálenost od psa až
do 20 metrů.
Další výcvikový den naučíme psa odložení za pochodu vestoje. Vykročíme ze základního postoje a po
několika krocích zavelíme "zůstaň". Levá ruka se prudce nastaví dlaní psovi před čenich. Na
neznatelnou chvilku se můžeme i zastavit, jen co pes zůstane stát. Pustíme vodítko a pokračujeme
několik kroků, pak otočka a zpět ke psovi. Jakmile se vedle psa přiřadíme, chválíme jej za
pochodu a pokračujeme v chůzi. V počátcích nebudeme u psa zastavovat, aby se po našem příchodu
nenaučil okamžitě usednout u nohy psovoda.
Na ukončení nácviku si zkusíme jedno odložení vleže a pak hned několik vestoje. Stane-li se, že
pes po odchodu psovoda změní polohu, která mu byla určena, vrátí se psovod ke psovi a bez
pochvaly pokračuje dál. Je dobré si k nácviku odkládání v různých polohách přizvat kolegu, který
nám posunkem hlavy dá najevo, zda pes zaujal správnou polohu, či nikoliv. Psovod se nenaučí za
psem otáčet a přesto se může okamžitě ke psovi vrátit, když zjistí, že pes určenou polohu
nesplnil.
Důležité je především soustředit se na to, aby pes zavelenou polohu zaujal okamžitě, aby neváhal
a nepopocházel za psovodem. Pro psa nejsou tyto prvky poslušnosti nikterak snadné, protože zvyk
mu velí neustále následovat psovoda a teď si psovod klidně odchází bez něj. Praxe ukazuje, že
nejsnadněji se pes naučí odkládání vleže, pak vestoje a nejhůře vsedě. Budeme-li nacvičovat
odkládání za pochodu vsedě, budeme v této době i odložení dlouhodobé vyžadovat od psa vsedě. To,
že psi zaujímají polohu vleže nejraději, vyplývá z toho, že i psovodi tuto polohu vyžadují
nejčastěji. Psovod si něco zapomene a vrací se pro věc a povelem psovi: "lehni, zůstaň", jde se
bavit s kamarády: "lehni, zůstaň", dívá se, jak druhý kolega trénuje, a psovi opět: "lehni,
zůstaň". Proto mívají psi zafixováno, že při jakémkoli krátkodobém i dlouhodobém odložení
zaujímají tuto polohu skoro automaticky. Málokdy je vidět, že by psovod nechal psa chvíli čekat
vestoje anebo vsedě. Na to pozor, i zde může být základ neúspěchu v odkládání za pochodu.
Vědomi si toho, že odložení vsedě za pochodu je obtížný cvik, věnujeme mu patřičnou pozornost.
Při nácviku si nejdříve uděláme několik běžných zastavení za pochodu s povelem "sedni". Asi po
čtyřech takovýchto zastaveních zavelíme psovi za pochodu "Argo, sedni", pustíme vodítko a
pochodujeme dál. Po několika krocích se otočíme a obejitím se přiřadíme ke psu. Za správné
provedení následuje pochvala. Při neprovedení žádané polohy vše zopakujeme s tím, že si nejprve
psa řádně usměrníme do polohy vsedě a pak teprve odcházíme. Posazení psa musí být rychlé, aby se
psovod zastavil jen na neznatelnou chvilku, která i tak musí zakrátko zcela zmizet.
V příštích nácvicích zkoušíme odkládat ve všech psu známých polohách, takže každou prostřídáme
několikrát, a vždy v různých záměnách poloh. Posléze můžeme odkládat psa i za poklusu či pomalé
chůze. Někdy pozorujeme, že pes se při zaujímání poloh přikrčuje (má obavu, zda zaujal správnou
polohu). Toto chování záhy vymizí, zvláště budeme-li používat vhodně a na správném místě
pochvalu.
Mnoho psovodů se dopouští té chyby, že pes do posledního okamžiku neví, zda bude pochválen nebo
potrestán. Spokojenost psovoda musí pes poznat na dálku a nemusí slyšet zrovna ústní pochvalu.
O nesprávném postupu při nácviku jsem se mnohokrát přesvědčil jako rozhodčí jednoduchým ověřením.
Při cviku odložení za pochodu jsem nechal psovoda po ujití 20 metrů zastavit a po otočení čelem
ke psu jsem zavelel "poklusem v klus". Psi při spatření, že k nim psovod namísto pochodu běží,
většinou okamžitě zalehli, byli i tací, kteří se dali na útěk. Metodika nácviku byla okamžitě
jasná.
Dalším cvikem, kterému se budeme věnovat, je ovladatelnost psa bez vodítka. Cílem tohoto cviku
je, aby pes, aniž by byl připoután, následoval ochotně psovoda při chůzi, klusu a obratech za
pochodu i na místě. K nácviku přistupujeme až tehdy, když vidíme při ovladatelnosti na vodítku,
že toto pes již téměř nepotřebuje, tzn. že vodítko je po celou dobu ovladatelnosti mezi psem a
psovodem mírně prověšeno a že jej psovod nepoužívá k usměrňování činnosti psa. V tomto okamžiku
může psovod za pochodu uvolnit psa z vodítka a klidně pokračovat v ovladatelnosti, aniž by pes
zpozoroval, že je navolno.
Ovladatelnost bez vodítka neděláme příliš často, neboť psovod nemá možnost přímého opravení chyb,
kterých se pes dopouští. Při vícerém neopravování chyb se pes naučí ovladatelnost u nohy odbývat
a chodí si u nohy psovoda, jak se mu zachce.
Psovodi často nevěnují ovladatelnosti (která je však základem poslušnosti) příliš velkou
pozornost. Vědí dobře, že při základních zkouškách psa na vodítku nějak odvodí a vrcholové
zkoušky tento cvik nevyžadují (což je závažná chyba našeho ZŘ). Tento nedostatek se pak musí
zákonitě projevit při přechodu na zkoušky podle IPO.
Někdy se ovšem stává, že pes chodí na vodítku velmi slušně, ale jen slyší cvaknout karabinu, je
to pro něj skoro signál pro volno. I zde je lehká pomoc (jak by řekl děd Vševěd), na takového psa
si prostě vezmeme vodítka dvě. Cvakne-li pak karabina při uvolňování psa z prvního vodítka a
tento chce vyrazit ke hře, ihned mu pomocí druhého vodítka vysvětlíme, kde je místo pro slušného
psa. Jednoduchá finta, ale naprosto účinná. Pes tak vlastně nikdy neví, kdy je na vodítku a kdy
ne.
Už slyším ty hlasy, které říkají: "Tomu se to píše a povídá, ale kdyby viděl našeho psa, s tím
by moc nepořídil a bez vodítka už vůbec ne.". Všem těmto psovodům, utrápeným neposlušností svého
psa, bych chtěl říci toto: žádný pes není zrovna moc nadšený z toho, že musí dělat poslušnost,
ale nejčastěji je hlavní chyba u nás psovodů. Neboť pes, který má málo vycházek, kdy může běhat
absolutně volně, tj. bez vodítka, stahováku a samozřejmě i bez košíku, a to je každý pes, který
má méně jak tři hodiny volnosti denně, nikdy nebude dělat poslušnost ochotně. Nebude, protože mu
chybí především přátelský vztah k psovodovi, který nikde jinde než na společných vycházkách a při
společných hrách nenajde. Výcvik v poslušnosti musí trvat denně jen velmi krátce (zde je deset
minut dlouhá doba) a vždy musí pro psa končit radostně, i kdyby dost kazil. Jen tak bude
k dalšímu cvičení přistupovat s radostí a stejným elánem, jako třeba k obraně.
