Výchova a výcvik všestranného psa X. (Pes přítel člověka, 11/1985, str.
14-15)
Výchova a výcvik všestranného psa X.
Nácvik metrové překážky provádíme vždy za pomoci aportu a delšího vodítka. Psovod
se psem na vodítku asi 2-3 metry od překážky, která má upravenou výšku na cca 60 cm, odhodí
oblíbený předmět přes překážku a zavelí psovi "vpřed, aport". Současně se rozeběhne se psem a
povolením vodítka mu umožní ladným skokem překážku překonat. Okamžitě po uchopení aportu psem jej
psovod obrací a za pomoci povelu "zpět, hop" překonávají překážku až na výchozí místo. Zde
dochází k odebrání aportu a pochvale. Ihned po splnění může psovod psa odepnout z vodítka a hodit
mu volný aport za odměnu.
Část výcvikové literatury doporučuje překonávat překážku současně se psem. Praktikuji to jen na
přírodních překážkách, jako jsou padlé stromy, nízké zídky, apod. Na cvičišti nikdy. Předně
nebývají překážky většinou tak široké, aby se psovod psovi nepletl, a pak se vzrůstající výškou
překážky klesá i schopnost psovoda tuto bezpečně překonat.
První den provedeme 3-5 takto popsaných pokusů přes 60 cm překážku. Další výcvikový den se po
odhození aportu sice se psem k překážce rozběhneme, ale po uvolnění vodítka necháme psa, aby
překážku překonal sám. My už ji nebudeme se psem obíhat, nýbrž zůstaneme před překážkou. Jakmile
pes uchopí aport, velíme "zpět, hop" a pravou rukou poklepeme na horní prkno překážky. Pak
musíme rychle 2-3 kroky ustoupit, abychom nepřekáželi psovi při zpětném skoku. Po odebrání
aportu následuje opět pochvala a krátká hra s aportem.
Dlouhé vodítko nám slouží k tomu, abychom mohli psa lépe navést na překážku, a pak také omezuje
psovi pohyb, kdyby náhodou neměl chuť skočit s aportem zpět. Pozorujeme-li však na psu, že se
sám ihned obrací a má z přinášení aportu radost, můžeme klidně vodítko odložit a vše cvičit jen
za pomoci hladkého obojku.
Tímto způsobem můžeme pokračovat až k výšce 1 m. Doporučuji opět nespěchat a propracovat si
dokonalé překonávání překážky i s předpisovým předsednutím a odevzdáním předmětu na nižší
překážce. Budeme-li mít vše splněno k naší spokojenosti, teprve pak budeme překonávat celý
metr.
Po zvládnutí popsaného aportu přes překážku si zkusíme toto: psa necháme před překážkou sedět
v patřičné vzdálenosti a viditelně mu odneseme aport za překážku, kde jej položíme. Pak se
vrátíme ke psovi a s povelem "vpřed, aport" jej necháme překážku překonat. Tento postup si
můžeme opět několikrát zopakovat, až jednoho dne odložení aportu za překážkou jen naznačíme, ale
aport si ponecháme u sebe. Pes vyslaný za překážku jej bude chtít hledat, ale my mu předmět
ukážeme a zavelíme "zpět, aport". Pak opět pochvala a hra s aportem.
Domnívám se, že tento nácvik překonávání překážky je rychlejší a pro psa zábavnější, než nucení
psa překonávat překážku bez jakékoli motivace. Psi tahaní přes překážky na vodítku tyto spíš
přelézají než skáčou, a tak se vlastně hned od začátku připravují o body na soutěžích.
Ještě snadnější je nácvik skoku přes překážku v takové organizaci, kde mají překážku kyvnou nebo
jen s otočným horním prknem. Pes hledající oporu totiž žádnou nenajde a vratká překážka ho tak
nutí ke skoku.
Na ukončení tohoto tématu bych chtěl říci, že psi většinou skáčou rádi a s chutí. Přesto se však
najdou tací, kteří se skokům přímo vyhýbají. To může být zapříčiněno zrazením psa na překážce ve
formě trestu, zranění, apod. Také to ovšem může být způsobeno velkou hmotností psa. Jsme národ
tlouštíků a i psy si přizpůsobujeme k obrazu svému - k jejich i naší škodě.
Ve stopařské práci našeho cvičení na pokračování nastal čas, abychom si řekli několik slov o
lomech. Tj. o místech, kde stopa kladeče náhle mění směr buď doleva, doprava anebo proti směru
kladené stopy. V pejskařině se tak hovoří o lomech pravých nebo ostrých. V každém případě jsou
tato místa častým kamenem úrazu celé práce na pachovkách. A řekněme si hned, že je to zapříčiněno
jen a jen nedokonalou prací psovoda, vadným nácvikem a nedostatečnou znalostí vlastního psa.
Nejčastěji se to při tréninku, na závodech a na zkouškách projevuje tím, že si psovod nepamatuje
naprosto přesně trasu stopy, kterou si sám našlapal. Není nic trapnějšího, než když všichni
přihlížející vidí, že pes je na stopě, a psovod vlastního psa na vlastní stopě přesvědčuje
o nesprávnosti jeho počínání. Stačí několikeré takovéto mylné sledování stopy a naučíme svého
psa perfektně na stopách "švindlovat". Naučme se svému psu na stopách věřit a spoléhat spíše na
jeho nos než na náš nedokonalý odhad.
Doporučuji všem začínajícím psovodům, aby se naučili pokládat stopy s několika lomy a předměty
tak, že po položení stopy se za určitý čas vydají na stopu sami bez psa a posbírají si předměty
na stopu položené. Dokud si nebudou dokonale jisti, kudy přesně vede stopa, neměli by nácvik lomů
se psem vůbec začínat. Orientovat se v terénu a pamatovat si přesně průběh i několika stop je
otázkou praxe a tréninkové píle.
Jako každý nový prvek při výcviku našeho psa i nácvik lomů musí probíhat od jednoduchého ke
složitějšímu. Začneme proto rovnou trasu stopy mírně zakřivovat, až se asi po měsíci práce
dostaneme k pravým lomům. Při tomto tréninku je velmi důležitá citlivá práce psovoda se
stopovací šňůrou. Už na rovných úsecích je důležité následovat psa, jen když postupuje po trase
stopy.
Schází-li pes ze stopy a má-li tendenci postupovat jiným směrem, nebudeme se šňůrou psa strhávat
a snažit se jej natáhnout na trasu stopy, nýbrž se okamžitě zastavíme, šňůru v ruce zabrzdíme a
bedlivě sledujíce nos psa velíme povzbudivě "hledej stopu". Pes vzhledem k tomu, že nemůže
kupředu, začne pobíhat a ztracenou stopu hledat. Přibíhá-li směrem k nám, dobíráme okamžitě
šňůru tak, aby byla stále mezi psovodem a psem mírně napnutá. Nejlépe je naučit psa, aby po
ztrátě stopy oběhl psovoda v kruhu, protože z tohoto musí být vždy východisko a pokračování.
Teprve až pes na stopu narazí a vydá se ve správném směru, šňůru mu povolíme a chválíme ho
"stopa, tak je hodný".
Povšimněme si toho rozdílu. Dokud pes stopu nemá, povzbuzuje jej psovod slovy "hledej stopu" a
za psem nepostupuje, jakmile je však pes na stopě, chválí psovod "stopa, hodný" a psa následuje.
Z dychtivosti psovodova hlasu musí pes vycítit, že je třeba hledat, a naopak z klidu a
spokojenosti povelu "stopa, hodný" musí vědět, že toto je postup, se kterým je psovod
spokojen.
Mnoho z nás dělá tu chybu, že používá hned zpočátku stopovací šňůry k přímému ovlivňování psa,
k tzv. kočírování. Pes nesmí z psovodova chování zjistit, že se blíží k předmětu nebo k lomu. To
je základní chyba, při které se pes naučí spoléhat na pomoc psovoda. Přejde-li pak takový
zdánlivě pachově nadaný pes na cizí stopy, o nichž psovod neví, kudy vedou a kde jsou položeny
předměty, musí zákonitě zklamat. Nesmíme proto psa před předmětem anebo před lomem šňůrou
brzdit, ale postupovat stejným tempem, jako bychom o přítomnosti těchto nevěděli.
Co dělat, bude-li nám pes předměty přecházet, si povíme později, nyní se věnujme lomům. Na
vlastních stopách musí psovod na psu přesně poznat (vypozorovat), jak dlouho mu trvá, než začne
avizovat ztrátu stopy. U některého psa je to metr, u jiného třeba půl šňůry. Víme potom přesně,
že jsme-li na cizí stopě a pes nám na rovném úseku začne "ukazovat lom", je tento lom buď krok
od tohoto místa, anebo půl šňůry, zrovna jako na té vlastní stopě. Je samozřejmé, že tuto
vzdálenost ovlivňují ještě jiné okolnosti, jako je vítr, terén, stáří stopy, apod., ale i k tomu
se dostaneme později.
Jak však postupovat, jestliže nám pes neoznačuje lomy vůbec anebo velmi pozdě? To znamená, že je
přecházíme více, jak na délku jedné stopovací šňůry. Pomineme tu skutečnost, že by při správném
postupu výcviku k takové situaci ani nemělo dojít, protože pes je na pozvolné měnění směru stopy
postupně přivykán, a řekneme si, jak se obecně postupuje.
Ponejvíce se přecházení lomů eliminuje bržděním psa před místem, kde se stopa lomí, nebo
prošlapáváním lomů, tj. několikerým zpětným projitím tohoto místa. Také je ke zdůraznění lomů
používáno potravy. Ani jednoho z těchto postupů však nepoužívám pro nesnadnost odstraňování
nežádoucích spojitostí.
Zjistím-li, že pes neoznačuje lomy, vrátím se v tréninku k okamžitým stopám na snadném terénu
v příznivých tréninkových hodinách, tj. brzy ráno nebo navečer. Jestliže toto psovi nepomůže a
svou práci nezpřesní, našlapu si několik stop, kterým já říkám stopy kondiční. Jsou to stopy ve
snadném terénu, ale bez pevného tvaru. Jdu zkrátka, kudy mne napadne. Jsou velmi náročné na
zapamatování, ale zato nedovolí psovi jít ani chvilku setrvačností, tak jako na rovných úsecích,
kde stačí, aby si pes čuchl každých pět metrů a ujistil se, že je ještě na stopě. Jsou to stopy,
které nutí psa pracovat s absolutním soustředěním po celou délku stopy.
Je samozřejmé, že i odměna na konci stopy musí být ekvivalentní vynaložené námaze psa. I přes
zvyšující se nároky musí zůstat pro psa odměna na konci stopy stále přitažlivá a vábivá. Pro
aportéra je to hra s oblíbeným nalezeným předmětem, pro psa, který visí na psovodově pochvale,
pochvala taková, aby se na ni vždy opět těšil, a pro psa, který je více agresivní, třeba i
kousnutí za odměnu. Ani potravu nebo pamlsek na ukončení stopy nevylučuji.
Jsme už v tréninku tak daleko, že je načase, abychom si pověděli několik slov o označování
předmětů na stopách. Zkušební řád nám říká, že pes by měl nalezené předměty označit vždy stejným,
rozhodčímu nahlášeným, způsobem. Je popisováno mnoho variant označování nalezených předmětů.
Nebudu je vypisovat, ani hodnotit jejich přednosti a nedostatky. Napíši jen, že sám používám
jediného způsobu, který se mi zdá nejpřesvědčivější, a to je zalehávání nalezených předmětů. Od
psa vyžaduji, aby mi předmět po mém přiběhnutí podal.
Stává se tedy, že pes u předmětu zalehne a hned jej vezme do mordy. Přesto vždy hlásím
rozhodčímu, že pes nalezené předměty zalehává. To, že mi je podává, je, při vší úctě
k rozhodčímu, jen mojí věcí a rozumný rozhodčí to pochopí. Jen nerozumní, a těch je velmi málo,
na tomto detailu bazírují.
Tato podávání předmětů dělám z jednoho prostého důvodu. Stává se, že stopa vede terénem, jako je
třeba vojtěška či vyšší osení, a předmět je malý a zapadlý v porostu. Pes jej označí, ale psovod
by takový předmět nemusel najít a přišel by tak zbytečně o body v soutěži. Zrovna tak, když se
jedná o psa pachově kvalitně rozpracovaného, může dojít k tomu, že pes blížící se k předmětu
zachytí zesílení pachu a okamžitě zalehává třeba tři metry před předmětem. I zde je pak
potřebné, aby předmět dohledal a podal. Posledním pochopitelným důvodem je pak práce v noci.
Naučit psa označovat předměty zaleháváním je věc poměrně snadná a pes ji pochopí za několik málo
opakování. Dojde-li pes k předmětu, zavelí psovod povel "lehni". Tento povel už pes zná
z poslušnosti a nebude mu činit žádné potíže. Povelu používáme tak dlouho, než si pes začne
zalehávat u předmětů sám.
V tomto místě bych chtěl připomenout, že celé toto cvičení na pokračování popisuji s plemenem
německého ovčáka. Existují plemena, která si nerada lehají, zvláště do vyšších a mokrých terénů.
Jako příklad uvedu boxery a knírače, zvláště malé. Je proto s tímto specifikem třeba počítat a
zaměřit se na označování jiné. Musí však být stejně spolehlivé a přesvědčivé jako popisované
zalehávání.
Jsme-li už u předmětů, řekněme si, že je velmi důležité neustále psu předměty na stopě měnit.
Výjimku tvoří pouze začátky, kdy dáváme psovi na konec stopy známou a milou aportovací věc.
Jinak předměty jednou na stopu položené se již nikdy neopakují. Předměty mají mít takovou barvu
a velikost, aby nepřitahovaly psa již na dálku a neučily ho označovat zrakem. Za předměty by nám
mělo sloužit vše, co může mít psovod při sobě. Hadříky počínaje přes peněženku, klíčenku,
propisovací tužku, lístek od vlaku a třeba desetníkem konče. Pes se naučí označovat vše a
přechody na kov či umělou hmotu mu nebudou nikdy činit potíže.
Jde-li nám označování lomů a předmětů dobře, můžeme v této fázi výcviku dělat se psem postupně
stopy až do stáří šesti hodin. Nebojte se toho času, sami se přesvědčíte, že pes je schopen
vypracovat i stopy mnohem starší. Jen je třeba udržovat v tréninku určitý systém práce. Nelze
psa zatěžovat neustále starými a nesnadnými stopami. Je nutné udělat vždy několik "chuťovek",
tj. stop časově i metrážně krátkých na snadných terénech, abychom měli příležitost psa za práci
maximálně pochválit, a pak zařadíme jednu stopu starší a obtížnější. Učíme se tak postupně
připravovat si psa na soutěže. Vzhledem k tomu, že připravujeme psa všestranného a ne pachového
specialistu, postačí, budeme-li dělat týdně 3-4 stopy.
