Cvičíme podle TARTu II. (Pes přítel člověka, 7/2001, str. 14-15)
Cvičíme podle TARTu II.
Nyní soustředíme pozornost na cviky poslušnosti. Ve zkoušce ZMT je pouze pět
základních cviků. Přivolání psa před sebe, ovladatelnost na vodítku, aport volný, štěkání na
povel u nohy psovoda a dlouhodobé odložení. Všechny cviky jsou za deset bodů.
Přivolání jako cviku jsem v našem časopise již věnoval několik článků a proto se o něm nebudu
moc rozepisovat. Zdůrazním, co je podstatné. Rozhodčí nechá psovoda se psem pochodovat a po
chvilce jej vyzve, aby dal psovi volno. Na tento povel uvolní psovod psa z vodítka a po povelu
"volno" mu rukou ukáže prostor, ve kterém se může pohybovat. Pes by měl radostně vyběhnout do
označeného prostoru a vzdálit se tak od psovoda. Psovod pokračuje volným krokem v chůzi. Na povel
rozhodčího "psa přivolat" se psovod zastaví, otočí se čelem ke psu, zavolá na psa jménem a přidá
povel pro přivolání, tedy např. "Argo, ke mně!". Už při vyslovení jména by měl pes živě
zareagovat a po povelu by měl okamžitě zanechat dosavadní činnosti a co nejrychleji přiběhnout
k psovodovi. Před psovodem by se měl bez dalšího povelu posadit a očekávat další povely.
Následujícím povelem by měl být povel "k noze". Aby nedocházelo k tzv. dynamickému stereotypu,
může psovod v tréninku po přivolání, namísto povelu "k noze" nechat psa sedět a sám psa obejít
a přiřadit se k jeho pravému boku. Tím se vyhneme tomu, že pes po chvilce sezení se sám přiřazuje
k noze.
Několik hlavních zásad pro kvalitní zvládnutí tohoto cviku. Po povelu "ke mně" nikdy psa
netrestáme, ani kdyby jeho příchod trval dlouho. Psa přivoláváme i ve chvílích, kdy jej
nepotřebujeme a můžeme mu dát ihned po přivolání volno. Pokud bychom psa přivolávali jen
v momentech, kdy bezprostředně po přivolání jej připneme na vodítko, ochota přicházet se sníží.
Zvláště v začátcích se nesnažte psa po přiběhnutí ihned rovnat do předpisové polohy. Důležité je,
aby pes přiběhl co nejrychleji a je jedno, jestli se posadí k psovodovu boku anebo zůstane před
psovodem stát. Detaily si upravujeme postupně a zvolna.
Dalším cvikem je ovladatelnost. Cvik na první pohled jednoduchý, ale i zde se dají dělat
chyby. Psovod by měl držet vodítko v pravé ruce volně prověšené. Levá ruka by se měla pohybovat
volně v pochodovém rytmu. Levou ruku používáme též na tlesknutí na levé stehno při rozcházení,
obratech anebo změně rytmu. Při rozcházení, obratech a změnách pochodového rytmu (přechod do
klusu či pomalé chůze), vždy používáme pouze povel "k noze" a tlesknutí levé ruky na levé stehno,
bez oslovení psa jménem.
Důležité je, aby tento povel přišel vždy včas. Většina psovodů dělá tu chybu, že po povelu
rozhodčího příkladně "vpravo v bok" se nejdříve otočí vpravo a pak teprve dají psu povel. Tím
dochází k tomu, že pes stále ještě pokračuje v přímém směru a psovod už je natočen doprava. Pak
je chůze na vodítku na pohled nesladěná a psovod tak ztrácí zbytečně body za ovladatelnost. Je
dobré, když vás některý z kolegů sleduje při nácviku a tyto chyby vám vytkne. Dnes už je ta
možnost natočit vše na kameru a pak psovod sám nejlépe vidí, jakých chyb se dopouští.
Po ovladatelnosti na vodítku následuje aport volný. Tento cvik je popisován následovně:
Psovod se psem v základním postavení, pes sedí u levé nohy, na povel rozhodčího odhodí psovod
vlastní předmět do vzdálenosti nejméně 10 kroků. Na další povel rozhodčího vyšle psovod psa pro
aport. Pes by měl pro předmět radostně vyběhnout, okamžitě jej uchopit a nejkratší cestou přinést
k psovodovi. Před psovodem pes usedne a čeká na odebrání předmětu. Na další povel přisedne pes
k noze.
Tak nějak by měl cvik vypadat, pokud je splněn ideálně. V praxi však vidíme některé základní
chyby, které hovoří o nedostatečném procvičení tohoto, pro služebního psa velmi potřebného,
cviku. Zkusme si některé popsat.
Pes pro odhozený aport vůbec nevyběhne.
Pes vyrazí pro aport bez povelu.
Pes pro aport vyběhne, ale nejeví ochotu jej přinést.
Pes aport přinese, ale hodí jej psovodovi k nohám.
Pes jeví známky bázlivosti po nuceném aportu.
Abych nemusel jednotlivé chyby detailně rozebírat, pokusím se popsat nácvik
aportování. Již od útlého mládí štěněte je třeba rozvíjet zájem o pohybující se předměty.
Podaří-li se nám psa pro aport získat a udělat z něj náruživého aportéra, máme postaráno o stopy,
překážky, vysílačku, vyštěkání, zlobivost při hlídání předmětů, o plavání, atd. Pokud štěňata
vyrůstají u svědomitého chovatele, tak si tento zájem přinesou již s sebou. Chovatel totiž
pohazuje do klubka štěňat míček nebo hadrovou kouli, tahá před štěňaty svinutý hadr a provokuje
je k zákusu do něj. Kořistnický pud nutí malé a hravé psíky k pronásledování "kořisti" a rychle
si tuto zábavu oblíbí. Pak je už na novém majiteli, aby tuto hru rozvíjel a upevňoval.
Mnoho začínajících psovodů dělá zbytečné chyby už v počátku. Dočtou se, jak má předpisový
aport vypadat, a s touto představou začínají psa aportování učit. Nutí psa, aby po odhození
aportu zůstal u nohy psovoda, po přinesení aportu srovnávají psa do předpisového předsednutí,
pokud možno ještě zkoušejí při aportování střelbu, atd. až mladému psíkovi tento cvik otráví
naprosto a dokonale.
Aport musí být pro psa vždy hra a dokonce jistý druh odměny. Předmět pro aportování by měla
být z počátku nějaká jeho oblíbená hračka. Tenisový míček, stará kožená rukavice, hadrový pešek
nebo pískací gumová figurka. Je naprosto fuk, co to bude, ale podstatné je, aby o tuto věc měl
psík enormní zájem. Jakmile se s tímto předmětem vytasím, bude se psík snažit do předmětu
zakousnout a tahat se o něj. Po krátkém potahování mu jej nechám a chválím ho: "drž aport,
hodný". Psík si věc bude nosit a náš úkol je, přivolat štěně do naší blízkosti. Lze to
praktikovat i za pomoci pamlsku. Přiběhne-li psík k nám, rychle uchopíme předmět a za stálého
opakování "drž aport" se s ním o předmět taháme, abychom ho opět nechali vyhrát. Po několika
úspěšných pokusech předmět psíkovi odebereme a odhodíme jej kousek před sebe. Při odebírání
můžeme předmět vyměnit za pamlsek.
Pes musí mít do hry stále chuť a proto nesmíme počet pokusů zbytečně přehánět. Hru ukončíme
v momentě, kdy si psík chce stále hrát, aby se na příští nácvik opět těšil. Po určité době
odhazujeme předmět na větší vzdálenost a našim cílem je, aby psík za předmětem okamžitě vybíhal
a co nejrychleji se s ním vracel, aby se s námi mohl o něj tahat. Postupně předměty měníme a na
procházkách můžeme psíkovi pohazovat klacíky. Upřesňování cviku, jako je předsedání, předpisové
odevzdávání a posléze přisedání k noze, necháme až na dobu, kdy už pes náruživě aportuje.
Využívání hlasového projevu psa, tzv. štěkání na povel, je zcela nepochopitelně dalším kamenem
úrazu, se kterým se na zkouškách a soutěžích setkáváme. Výsledkové bodové průměry tohoto cviku
i z vrcholných soutěží jasně hovoří o tom, jak málo a nedostatečně je tento cvik propracován.
S nácvikem je nutno začít co nejdříve a už v úplném začátku výchovy. Především využívat
chvíle, kdy pes začne štěkat sám. V tomto momentě musí psovod psíka povzbuzovat a povelem
"štěkej" podporovat jeho hlasový projev. Už na procházkách si všimneme, že jsou některé předměty,
které mladého psíka zaujmou a ke kterým se chová nedůvěřivě. Štěně se většinou naježí a začne
"pobafávat". (Projeví se zde tzv. orientační reflex, který pan Pavlov popsal jako reflex "Co je
to?") a k předmětu se začne opatrně přibližovat, aby si jej mohl ověřit čichem. To je chvíle, kdy
psovod změní intonaci hlasu a temně a záhadně povzbuzuje psa "dej pozor, štěkej". Dobu přiblížení
k předmětu co nejvíce prodlužujeme, aby měl pes čas si pořádně zaštěkat. Je správné ke všem
takovýmto předmětům psa postupně přivést, abychom ho přesvědčili, že není se čeho bát, a tak
povzbuzovat jeho sebedůvěru. Přesto si alespoň jeden takový předmět v přírodě necháme a psíka
k němu dlouhou dobu nevedeme, protože nám poslouží jako vynikající trenažér pro nácvik štěkání.
Jiný způsob nácviku spočívá v tom, že na procházce, kdy jsme pro psa v neznámém prostředí,
uvážeme psa na vodítko někde u stromku a naznačujeme mu, že odcházíme. Vzdálíme-li se od něj na
pár metrů, začneme psíka přivolávat. Bude se snažit za námi dostat a po chvilce cloumání
s vodítkem se většinou z kňučení vyklube štěkot. V ten okamžik psovod radostně zavelí "štěkej,
tak je hodný" a co nejrychleji se přesune k psovi, aby ho okamžitě odvázal. Psík brzy pochopí, že
začne-li štěkat, bude mít volno. Tento nácvik má jednu nevýhodu v tom, že později, když psa někde
uvážeme, bude štěkat a domáhat se tak puštění, ale to se později odbourá povelem "klid".
Na závěr mohu doporučit ještě jeden spolehlivý způsob nácviku. Zůstaneme se psem v kotci
a poprosíme kolegu, aby se svým psem procházel kolem nás a případně prováděl se psem činnost,
která vyprovokuje našeho psa ke štěkání. Začne-li náš pes štěkat, my mu v tom rezolutně zabráníme
povelem "klid, nesmíš". Pes se sice neochotně utiší, ale bude stále nabuzen. Kývnutím na
pomocníka naznačíme, aby zvýšil intenzitu pohybu a v ten okamžik dáme psovi povel "štěkej". Náš
psík se okamžitě a ochotně na druhého psa rozštěká a my po chvilce štěkání opět zopakujeme povel
"klid". Takto vše několikrát zopakujeme a bude-li výsledek uspokojivý, naznačíme pomocníkovi, aby
se psem odešel.
Při začátcích nácviku je velmi důležité povzbuzovat psa již v momentě, kdy se o rozštěkání
teprve pokouší. Stačí, když blafne jednou a už přichází bouřlivá pochvala "štěkej, tak je hodný".
Štěkání, zvláště u některých psů, je třeba trénovat denně a při každé příležitosti. Pes si musí
štěkotem umět "říci" o aport, o krmení, apod.
Závěrečným cvikem poslušnosti ve zkoušce ZMT je dlouhodobé odložení. Pes musí zůstat na
určeném místě po dobu, než druhý pes odcvičí svou poslušnost. Nácvik odložení provádíme zásadně
po skončení výcviku, po ukončení procházky, zkrátka v době, kdy už je pes vyběhán a dostatečně
unaven. V momentech, kdy vypozorujeme, že už by si nejraději lehl sám.
Psa odložíme do polohy vleže a zavelíme "zůstaň" a prudce mu levou rukou mávneme těsně před
čenich. Pak se psovod vzdálí asi na tři kroky a zde chvíli setrvá. Potom psa obejde a přiřadí se
k jeho pravému boku. Vydrží-li pes na místě, velmi jej pochválíme a dáme mu volno. Pokud pes
nevydrží, klidně se vrátíme zpět a na stejné místo jej odložíme znova. Je třeba se ozbrojit
trpělivostí, neboť zvláště u temperamentních psů a u psů se silnou vazbou na psovoda bude tento
cvik velmi obtížný. Pokud pes opustí místo, nedávejte mu nikdy opravující povely z dálky, ale
vždy si ke psovi dojděte a na označené místo jej znova odložte.
Odkládačku začínáme trénovat v místech, kde nejsou žádné rušivé vlivy, abychom ji postupem
doby dopracovali do takové dokonalosti, že pes neopustí určené místo ani v případech, kdy do jeho
těsné blízkosti doběhne další pes anebo dopadne aport odhozený jiným psovodem.
