Cvičíme podle TARTu I. (Pes přítel člověka, 6/2001, str. 22-23)
Cvičíme podle TARTu I.
Když jsme v letech 1985 - 86 společně s, bohužel již zesnulým, Michalem Krupičkou
a s Michalem Císařovským, který dnes rediguje jiné psí noviny, otiskovali v našem časopise seriál
"Cvičíme všestranného psa", byla na tyto výcvikové články docela slušná odezva. Je až
neuvěřitelné, že ještě do dnešních dnů dostávám dopisy od čtenářů, zda by nebylo možné tuto
metodiku zopakovat. (Soudě podle zodpovídaných dotazů, které uveřejňuje Ivoš Eichler, by články
popisující kupříkladu přivolání, či nácvik aportu, mohly vycházet v každém čísle.) Zkušební řád
Speciálního kynologického svazu TART tuto metodiku důsledné dodržuje, aby tak zachoval náročné
požadavky na výcvik služebních a pracovních psů. Proto jsem se, na požádání naší výcvikové
komise, rozhodl rozpracovat nácvik jednotlivých cviků a disciplin podle tohoto ZŘ.
V první řadě je třeba zdůraznit filozofii posuzování. Jak jsem se již zmínil v některém
z předešlých článků v našem časopise, klademe důraz na povahové kvality psů a na jejich přirozený
projev. Mezi kynologickou veřejností je totiž zakořeněn mylný názor, že kvalitní výcvikář
připraví ke zkouškám třeba kozu. Ano, zkušený výcvikář si velmi rychle spočítá, které cviky může
vypustit, a přesto zkoušku splní. Sedmdesátiprocentní limit mu k tomu dává prostor. A protože
chovatelský řád umožňuje krýt se psy, kteří mají pouze jednu zkoušku z výkonu, lehce se nám může
stát, že koupíme štěně po rodičích, kteří již po několik generací nevědí, co je aportování,
štěkání na povel a po několik generací neslyšeli silnější nárazový zvuk, než je výstřel
z "poplašňáku" ze vzdálenosti padesáti metrů. Cvičit potom s takovým materiálem je neskutečná
práce a nezkušený výcvikář, či dokonce začátečník, takřka nemá žádnou šanci.
Je třeba vyhledávat psy s pevnou nervovou soustavou, vysokým temperamentem a s neutuchající
ochotou pracovat. ZŘ musí svým obsahem a náplní takovéto psy podporovat a posuzující sbor
rozhodčích musí preferovat především práci, která o takovýchto kvalitách hovoří. Srážet psům body
za nadšený a rychlý postup po stopě, vyřazovat psy, kteří přesvědčivě a tvrdě koušou, jen proto,
že nepouští, je neomluvitelnou chybou, zrovna tak jako vytýkat psům překypující temperament při
poslušnosti s odůvodněním, že pes není dostatečně klidný a ukázněný.
Každý člen rozhodcovského sboru, by měl být vlastníkem psa a aktivním výcvikářem, aby mohl
sledovat, jaký povahový materiál je v současné době v oběhu. Vzpomínat na psy, kteří zde působili
před dvaceti - třiceti roky, je dobré měřítko ke psům současným, ale vzpomínky jsou působením
času již poněkud zkreslené a proto vždy trochu zavádějící.
Těchto několik málo slov na úvod by snad stačilo a nyní již soustřeďme pozornost na současný
ZŘ SKS TART. Tento řád obsahuje celkem deset zkoušek a jeho náplň dává dostatek prostoru pro
všechny zájemce o výcvik služebních a pracovních psů.
Zkouška ZMT je zkouškou základního minima pro všestranné psy a dává svou náplní šanci
především psovodům z řad mládeže získat první zkušenosti a poznatky o výcviku. V této zkoušce je
stopa vlastní, 150 kroků dlouhá, 15 min. stará, s jedním obloukem napodobujícím pravý úhel,
zakončená předmětem psovoda.
Rozhodčí, po dohodě s vedoucím zkoušek, určí terén, na kterém se pachové práce budou provádět.
Pak si zavolá psovoda, který je vybaven cedulkou k vyznačení nášlapu a jedním předmětem, který by
se neměl příliš odlišovat od zbarvení terénu, na kterém budou stopy pokládány. Rozhodčí určí, kde
stopa začne a jakým směrem povede. Psovod v určeném prostoru zapíchne cedulku a udělá jeden krok
vpřed. Zde pak provede tzv. nášlap, tj. místo, na kterém zanechá nejvíce pachu, aby měl pes kde
pach nasumovat. Psovod pouze našlapuje a tvoří tak kruhovou plochu o průměru zhruba 60 cm. Terén
se nesmí botami rozrývat. Na povel rozhodčího vyjde psovod normálním krokem do směru, který mu
byl určen. Po zhruba osmdesáti krocích, opět na povel rozhodčího, udělá psovod malý oblouk vpravo
nebo vlevo, tak jak mu určil rozhodčí. Oblouk má napodobovat pravý úhel a má mít jen malý rádius.
Po ujití asi sedmdesáti kroků rozhodčí zavelí "předmět" a na tento povel položí psovod přesně na
stopu vlastní předmět. Předmětem stopa končí a psovod udělá několik odskoků vpravo nebo vlevo od
předmětu. Potom se vrátí určeným směrem zpět na stanoviště psovodů.
Proč od předmětu uskakujeme a nepokračujeme dále stejným směrem? Je to z toho důvodu, aby pes,
který předmět přejde, se dostal do pachově prázdného prostoru, který ho donutí začít stopu opět
hledat, a na položený předmět posléze narazil. Je to samozřejmě s bodovou ztrátou, ale pes má
zakončení stopy předmětem, což je metodicky správně. Pokud bychom po položení předmětu
pokračovali ve šlapání dále, tak by pes, po přejití předmětu, pokračoval po stopě až do té doby,
než by jej psovod na povel rozhodčího zastavil. Pes tak vlasně odchází ze stopy, která nemá
ukončení, a to není dobré.
Nyní má psovod dvanáct minut na to, aby psa nechal vyběhat a vyprázdnit anebo mu dal ještě
před stopou napít. Zvlhčená nosní sliznice je zvláště ve vedrech velmi důležitý faktor, který
může rozhodnout o úspěchu stopy. I to vyběhání není samoúčelné. Není nic trapnějšího, než když
pes vykonává svoji potřebu po uvedení na stopu.
Po uplynutí času určeného ZŘ na stáří stopy vyzve rozhodčí psovoda k vypracování. Psovod
s upoutaným psem na vodítku předstoupí před rozhodčího, představí se svým jménem, oznámí
rozhodčímu i jméno psa a sdělí, jakým způsobem pes nalezený předmět označuje. Příklad: "Pane
rozhodčí, psovod Jan Komárek se psem Fanto jsou připraveni ke splnění pachové práce. Nalezené
předměty pes označuje zalehnutím." Rozhodčí poděkuje a sdělí psovodovi, že může pracovat.
Uvedení psa na stopu je činnost, ve které se velmi chybuje, a proto ji věnujme trochu pozornosti.
Psovod ví, kde má cedulku, která označuje začátek stopy, náš známý nášlap. Přivedeme psa do
vzdálenosti asi pěti kroků před tuto cedulku a zavelíme psovi sedni. Potom sundáme psovi obojek
a vodítko a ustrojíme psa do stopovacího postroje. Pokud psovod postroj nepoužívá, nechá psovi
hladký obojek. Potom si psovod pečlivě rozbalí stopovací šňůru tak, aby na ní nebyly žádné smyčky
nebo uzly. Karabinu, která šňůru ukončuje, držíme v ruce a zbytek šňůry odhodíme za sebe. V této
fázi buďte klidní a nespěchejte. Vyrazit na stopu se zamotanou šňůrou může vést k rychlému konci.
Čas k vypracování stopy se sleduje až od doby uvedení psa do nášlapu.
Připnutí stopovací šňůry na postroj nebo na hladký stahovací obojek je podnět pro psa, že se
půjde čuchat. Proto nevoďte psa na šňůře už na hlášení, protože vám pes bude cestou sbírat
veškeré pachy. Je-li pes ustrojen, přivedeme jej zhruba dva kroky před nášlap a velíme povel
"hledej, stopa". Stopovací šňůru držíme v jedné ruce a druhá ruka ukazuje do prostoru nášlapu.
Zde psovodi nejvíce chybují v tom, že se postaví se psem přímo do nášlapu, a ve snaze, aby pes co
nejrychleji postupoval po stopě, nenechají psovi dostatek prostoru k nasátí pachu. Nedělejme si
iluze, že pes bude na nášlapu nějak dlouho "študovat". Pro psa je patnáctiminutová stopa tak
snadná záležitost, že se v naprostém klidu chytne i v průběhu stopy. My jen musíme psa naučit,
aby se nášlapem naučil procházet. Pes zaregistruje zesílený pach a to mu k orientaci stačí.
Tento návyk bude důležitý později, až budeme dělat starší stopy a na těžších terénech. Pak
poznáte, jak se pes dovede k nášlapu vrátit a pečlivě si pach pobrat.
Projde-li pes nášlapem a vyjde do směru stopy, stůjte na místě a nechejte šňůru volně prokluzovat
v ruce. Ujde-li pes asi pět metrů, přibrzděte šňůru v ruce a nechejte se tzv. do stopy vytáhnout.
Pes, který je pevně na stopě, tento tah překoná a bude se snažit pokračovat dále po stopě. Po
ujití dalších dvou kroků šňůru uvolněte, ale pouze tak, aby mezi psem a vámi byla šňůra stále
mírně napnutá. Vytáhne-li pes šňůru na celou délku, pak vyjděte za ním. Pokud by se stalo, že pes
přes nášlap vyjde do jiného směru, než vede stopa, opět mu povolte šňůru asi na pět kroků a pevně
ji přidržte a psa do jiného směru nepouštějte. Pes začne na zkrácené šňůře pobíhat a bude se
snažit stopu zachytit. Chvíli jej nechejte samostatně pracovat a pak naprosto klidným hlasem
zavelte znovu "hledej, stopa" a vyčkejte, až pes vyrazí do správného směru.
Při postupu psa po stopě se snažte co nejméně psa ovlivňovat hlasem. Postupuje-li pes po stopě
správným směrem, následujte jej a bedlivě sledujte chování psa. Pokud je pes na stopě, vždy to
dává nějakým, pro něj typickým, způsobem najevo. Je na vás, abyste tuto avizaci co nejdříve při
tréninkových stopách vypozorovali a věděli pak přesně, kdy je pes na stopě a kdy mimo ni. Stejný
styl, jaký používá váš pes na vlastních stopách, používá i na cizích, a tak se velmi rychle
naučíte rozpoznat, zda pes skutečně na stopě je.
Stane-li se, že pes při postupu na rovném úseku náhle odbočí ze směru, okamžitě se zastavte
a podržte stopovací šňůru. Pes nebude moci dopředu a začne pobíhat a hledat. Psovod musí okamžitě
dobírat stopovací šňůru až do vzdálenosti asi pěti kroků a v klidu vyčká, až pes najde správný
směr stopy. Až když si pes tahem na šňůru vynucuje puštění do správného směru, pak teprve šňůru
povolujte a následujte jej.
Práce na lomu, v tomto případě na oblouku. Lomem označujeme místo, kde stopa náhle mění svůj
směr. Pokud jsme při nácviku pachových prací příliš nepospíchali a z rovných, přímých stop jsme
přecházeli postupně na mírné zakřivení až po oblouky napodobující pravý úhel, nebude nám
vypracování oblouku činit žádné problémy a pes jej při postupu po stopě ani nezaregistruje.
Přesto se stává velmi často, buď vlivem povětrnostních podmínek nebo vlivem terénu, na kterém je
stopa položena, že pes lom tzv. přejde. Opět je velmi důležité znát chování svého psa na
tréninkových stopách. Jestliže vím, že mi pes lomy přechází o dva metry při tréninku a pak teprve
avizuje ztrátu stopy, bude se stejná situace opakovat i nyní. Podstatné je, že my se musíme
naučit z takovéto situace vyjít a stopu s úspěchem dokončit.
Postup je následovný. Dává-li pes svým chováním najevo, že lom přešel a že se tak dostal do
prostoru, kde žádný pach není, je na nás, abychom okamžitě zastavili, přidrželi šňůru a nechali
psa samostatně vyhledat pokračování stopy. Sám tyto situace řeším tak, že přejde-li mi pes lom
zhruba o dva metry, povolím mu šňůru asi na čtyři až pět metrů a nechám jej vypracovat kolem sebe
kružnici. Z této kružnice musí být zákonitě východ, kudy stopa pokračuje. Je otázkou nácviku, na
kterou stranu začne pes hledat (zda je tzv. levotočivý či pravotočivý). Vím-li, že stopa je
lomená doprava, snažím se, aby i postup hledání byl v tomto směru. Jde samozřejmě o rychlost
vyhledání a tedy o body. Pokud se jedná o stopu cizí a já nevím, kudy stopa pokračuje, je to
otázka štěstí anebo větru, který může pach psovi tzv. hodit.
Po vypracování lomu se dostáváme na poslední úsek stopy a k předmětu. Předmět by měl pes
označit nahlášeným způsobem. Přesvědčivé označení je zalehnutí u předmětu a podání předmětu
psovodovi po příchodu. Podávání předmětu oceníme zvláště tehdy, děláme-li stopy v noci. Po
předání předmětu ihned odepneme psa ze stopovací šňůry a radostnou pochvalou mu dáme najevo, že
jsme byli s jeho prací spokojeni. Zvláště v začátcích stopování pochvalou nešetříme, neboť jak
víme sami ze své zkušenosti, každá pochvala povzbuzuje k lepším výkonům.
K pachovým pracím bych rád podotkl, že vyžadují absolutní klid od psovoda, maximální kontakt
mezi psovodem a psem, vyhýbat se trestům a všem donucovacím prostředkům a hlavně maximální
orientaci v terénu a paměť. Pokud si psovod stopu nepamatuje a nutí psa čuchat tam, kde žádná
stopa není, je to nejrychlejší cesta, jak naučit psa na stopách švindlovat.
Ještě o jedné maličkosti bych se rád zmínil. Mnoho psovodů si pamatuje velmi dobře stopy, pokud
si je pokládají sami. Kámen úrazu nastane, když psovoda vede rozhodčí a navelí mu lom sám. Proto
je třeba i toto trénovat za pomoci kamarádů a nejlépe je, několik prvních stop si našlapat a pak
bez psa po určité době jít po trase stopy a sesbírat si předměty sám.
